-poslední

21. července 2016 v 0:51
Na spotify mi hraje nějaká šíleně motivační písnička, takřka jí ani nevnímám, ale dělá mi hezký pozadí pro psaní. :-D Zachvilku to bude rok co jsem tenhle blog založila, abych si mohla psát o tom jak byl můj bývalý vztah na nic. Vážně byl na nic, stačilo pár měsíců navíc a úplně by mě zničil. Naštěstí jsem se z toho stihla vyvlíknout dřív než bylo pozdě. Potom nastalo pár měsíců trápení jiných kluků, kterých upřímně lituji. Velká omluva patří chlapcovi označovanému jako B., který současně posledních pár měsíců byl důvod pro úsměv, no bohužel jsem se do něj nezamilovala, tak jsme si dali malé sbohem. Objevovali se tady různé pseudonymy jako B., J., A. a jeden z nejhlavnějších byl D. - můj expřítel a kluk se kterým jsme se po tom všem dostali na úroveň na jaké jsme byli předtím, než jsme spolu začali chodit - když se někde potkáme řeknem si čau, když se potkáme na nějaké akci pokecáme (což se nestalo a snad další minimálně dva roky nestane, protože má přítelkyni se kterou se snaží trávit co nejvíc času) a nepřejeme si k narozkám, protože nejsme kreténi, abychom se pak trapně ptali na to jak jde život. Od ledna jsem se srovnala s tím, že nebudem spolu, srovnala jsem se spoustou věcí, ale co chci hlavně říct je to, že jsem spokojená s tím jak to je teď, jsem sama a mám z toho záchvaty úzkosti, ale za ty měsíce se to stihlo eliminovat na minimum a taky mi nijak nic nechybí, nevadí a podobně.
A tímhle článkem se chci vlastně rozloučit s tímhle blogem, jeho podstatou a spoustou dalších věcí, protože v září začínám novou kapitolu života.
Nevím jestli se ještě někdy vrátím blogovat, asi nemám o čem, ale kdyby náhodou, bude to zas kvůli klukovi. :-D
Tak jo spěte sladce, já se loučím, uzavírám téměř roční blog a buďte šťastní.
S láskou Chloe aka zamilované dítě aka holka co už není zamilovaná.

btw. jestli se to někdy stane a já v dospělosti budu číst tenhle blog, zdravím mé starší já, heslo znáš, podívej se prosím i na rozepsané články, v tohle období jsme byly fakt hloupé, snad teď už máme přítele. -tvé patnáctileté já
 

utíká před peklem, který v hlavě mám.

28. února 2016 v 12:12
Zapomněla jsem na to.
Co když mě miloval?
Co když tohle dělal, protože si myslel, že já miluju jeho?
Co když to všechno nebylo jen o alkoholu a snaze od něčeho utýct?
Měla bych s tímhle přestat, nesmím změnit rozhodnutí, ne teď.
Nejde tady o hrdost, ale tak či tak by to dopadlo stejně.
Přišla bych o něj.
Nebo bych to s ním spíš psychicky nezvládla.
Přece jen, pořád o něm vím nejvíc, i když s ním nemluvím, pořád je to kluk se kterým jsem vyrůstala, kluk, který pro mě byl jako brácha, můj nejlepší kamarád, někdo ke komu jsem měla vždycky blízko.
To, že se s ním nebavím, neznamená, že mi na něm nezáleží.
Vlastně nás oba chráním před obrovskou chybou, která by zničila velkou část našeho života.
Ale nejsem si jistá, jestli to co dělám je správně.