Měsíc co jsem rozepsala tak čtyři články a chtěla se nějakým způsobem vypsat z toho co všechno se děje, ale nezvládla jsem to, pokud jsem se histericky nerozbrečela, nezaklapla notebook a nešla sledovat how i met your mother, abych si zlepšila náladu, tak jsem se nasrala a všechno co jsem napsala, někdy i šíleně dlouhý slohy jsem vymazala. Právě teď mi je kurevsky zle a procházím obdobím, kdy mi vlastně dochází, že nemám nic a nikoho, že mi zbyla jen slepá víra toho, že se třeba budu mít líp. Trvá to takhle už dva, skoro tři týdny, jsem negativní, hodně spím, nejím, hodně jsem zbledla, když nejsem ve škole, tak ležím u sebe v pokoji nebo na večer chodím ven. Neodpovídám na zprávy, nezvedám telefony a ve škole dělám, že se nic neděje, mile se usmívám na moji nejlepší kamarádku, o které mi došlo, že asi tak čirý úmysly nemá a snažím se co nejmíň vyčnívat, kdo by přece stál o skoro patnáctiletou holku, která se snaží něco změnit, že.
Prakticky moje jediný tajemství jsem svěřila do rukou jedenáctiletýho kluka, kterej z mýho chování nemá vůbec žádnej rozum. Já a D. je taky poslední dobou kapitola sama o sobě. Vlastně vždycky to byla kapitola sama o sobě, hrajeme si teď na to, že nikdy nic nebylo. Přišla jsem o všechny, kteří se mnou měli trpělivost a zůstali ti nejvíc falešní, kteří to se mnou nemysleli nikdy vážně a já nikdy s nima, smějeme se spolu, ale máme se navzájem v plánu zničit. Máma mi včera začala vyčítat to, že už jsem delší dobou strašně odtažitá ode všech, řekla mi, že jestli to takhle půjde dál začnu chodit k psychologovi a ten mi napíše nějaký prášky a budu se zas chovat normálně. Ale asi zřejmě nepochopila to, že mi nic není a nějaký prášky od doktora by byly k hovnu. Pak se mi teda přišla omluvit, že na mě vyjela a objednala mi boty, který chci k narozeninám, který mám za víc než měsíc. A takhle je to vždycky, chci od ní trochu víc podpory, dostanu něco, ať zavřu hubu a dělám, že se nic neděje. Takže jo, jsem v pohodě a od středy chodím v nových Suprách, dík za optání.
Ne všichni se stihli vzdát toho bavit se se mnou, třeba bratranec od D. se kterým jsem nemluvila stejně dlouho jako s D. samotným se mi v sobotu z ničeho nic ozval, ale hádejte kdo mu to nezvedl, protože neměl náladu na to s ním něco probírat? Správně, já. A to jsou asi tak všichni kdo se snaží ještě zjistit jestli žiju. Nechápu jejich snahu. Věci co se stali v minulosti se nedají změnit a nedá se v nich pokračovat po tom co se stalo. Třeba zrovna on mi řekl, že mě miluje. S mým nejlepším kamarádem jsem měla úlet a už to taky není jak dřív, vyhýbám se mu, protože to byl můj nejlepší kamarád. A takhle to funguje, něco se stane a lidi, za který bych dřív strčila ruku do ohně jsou staří známí, kterým stěží řeknu čau a jdu dál, dělám, že jsme nikdy neměli společnou minulost.
Michaela | 
Každý má někdy takové období. Tak ti držím palce snad se z toho dostaneš co nejdřív:)